::www.policy.euweb.cz::

 2004-11-08

 

Obsah:

1. Úvod

1.1 Vymezení regionu Subsaharská Afrika

2. Odkaz kolonialismu

2.1 Dekolonizace
2.2 Organizace africké jednoty
2.3 Studená válka

3. Problém zvaný Afrika

3.1 Zdraví
3.2 Etnické pozadí konfliktů

4. Konflikty

4.1 Konflikty 1945-2000

4.1.1 Západní Afrika
4.1.2 Centrální Afrika
4.1.3 Východní Afrika
4.1.4 Jižní Afrika

4.2 Prevence konfliktů

5. Mírové úsilí OSN

5.1 Obnova, udržování a budování míru
5.2 Mírové mise OSN

6. Závěr

1. Úvod

Africké enigma je něco, co je těžké pochopit nebo vysvětlit. Znamená to, že Afrika je nejbohatší na nerostné suroviny ze sedmi kontinentů a zároveň zde žijí nejchudší lidé na světě. Afrika je pravděpodobně prvním domovem člověka, a zároveň je nejzaostalejší. Afrika a Afričané pomohli rozmachu mnoha národům a jejich vlastní státy se potýkají s chudobou a ekonomickými krizemi. Jak si lze vysvětlit takové rozdíly? (Adeymo 2001, s. 31) Afrika je nešťastným kontinentem, obchodníky s otroky střídali misionáři, objevitele afrického kontinentu střídali koloniální vojáci evropských velmocí. To vše vedlo k současnému zbídačenému stavu Afriky.

Současná subsaharská Afrika prošla v posledních padesáti letech značnými ekonomickými, sociálními ale i politickými změnami, které byly způsobeny především dekolonizací. Nezávislost většiny afrických států je spojena s tzv. Rokem Afriky, tedy rokem 1960, který je závažným mezníkem ve vývoji novodobých afrických dějin. Do té doby byla téměř celá Afrika rozparcelována světovými mocnostmi jako Velká Británie, Francie, Portugalsko, či Španělsko. Mladé africké státy, vznikající v nepřirozených hranicích dle koloniálních měřítek, jsou charakteristické častými diktaturami a autoritářskými režimy, které uvrhly životní úroveň Afričanů do hluboké propasti.

Většina nových místních elit se velmi brzy sžila se západním kapitalismem – nejpozději poté, co poznala, že nejjistější cestou k soukromému blahobytu je výprodej přírodního bohatství „vlastní“ země. Hřebíkem do rakve subsaharské Afriky pak byly v osmdesátých a devadesátých letech programy strukturálních úprav – „pomoc“ Světové banky a Mezinárodního měnového fondu vrcholící obvykle naprostým hospodářským rozvratem a závislostí. Dnes Afrikou po jatkách genocidy ve Rwandě otřásá krvavá válka v Kongu, která už měla podle různých pozorovatelů za následek tři miliony mrtvých. Hlad a chudoba stále pokračují, hrozivě se rozšiřuje pandemie AIDS. V Africe se odehrávají věci, pro Evropu zcela nepředstavitelné, přičemž v médiích, kterým již zřejmě Afrika nestojí za pozornost, o tom není ani zmínka.

Africké téma je stále otevřené, tento černý kontinent zužují hladomory, nemoci, migrace obyvatelstva v důsledku válek, chudoba, negramotnost a neposlední řadě také environmentální problémy jako kácení deštných pralesů, nešetrná těžba přírodního bohatství, rozšiřování pouští. Afrika byla nejprve ovlivněna koloniálními velmocemi a ani po dekolonizaci neměla Afrika klid. Stala se místem ideologického střetu mezi Západem a Východem bipolárně rozděleného světa období studené války. Konec studené války pak vedl ke snížení strategické důležitosti afrických států na poli mezinárodní politiky, což v poslední době vyvolává tlak na demokratizaci regionu, protože demokratičnost režimů je hlavním měřítkem zahraniční hospodářské pomoci.

V seminární práci jsem se pokusil nastínit alespoň základní bezpečností hrozby a některé faktory ohrožující bezpečnost regionu. Především jsem se pak zaměřil na válečné konflikty afrického kontinentu, jejich příčiny, důsledky a prevenci.

1.1. Vymezení regionu Subsaharská Afrika

Zhruba můžeme africký kontinent rozdělit do pěti podregionů: Západní Afrika (Sierra Leone, Nigérie, Čad, Ghana, Libérie, Pobřeží Slonoviny), centrální Afrika (Rwanda, Středoafrická republika, Zair/Kongo, Uganda, Burundi, Rwanda), východní Afrika (Etiopie, Súdán, Eritrea, Somálsko, Keňa), a jižní Afrika (Angola, Jihoafrická republika, Namibie, Mozambik). Severní Afrika je počítána k blízkému a střednímu východu, ke kterému má kulturně velmi blízko a tak se vymyká obecné charakteristice Afriky. Subsaharskou Afriku, zvanou též jako černošská Afrika, jsem vymezil jako státy nacházejících pod 20. rovnoběžkou směrem na jih, tedy bez podregionu Severní Afrika.

2. Odkaz kolonialismu

Kolonizace afrického kontinentu začala v 16. století, kdy byly na pobřeží zakládány obchodní stanice námořních velmocí, především Nizozemí a Portugalska. Tyto obchodní stanice neměli nijak podstatný vliv na Afriku jako takovou, často obchodovali s původními domorodými státy. Jiná situace nastala v 2. pol.18. stol., kdy začal závod o dobytí Afrického vnitrozemí bohaté na nerostné suroviny, což zapříčinilo, že v roce 1900 bylo území celého afrického kontinentu rozparcelováno Evropskými mocnostmi, největší území na africkém kontinentu se podařilo získat zejména Francii a Velké Británii. Jedinou výjimkou v Africe byla Libérie, svobodný stát amerických propuštěných otroků. Stanovení koloniálních hranic evropskými velmocemi zásadně nerespektovalo národnostní složení obyvatelstva, což vedlo po získání nezávislosti k etnickým konfliktům. V Africe není jediný národní stát, tak jak jej v Evropě běžně chápeme. Uměle vytvořené hranice nerespektují ani přirozené přírodní hranice.

Kolonizace Afriky je často zmiňována jako příčina afrických konfliktních poměrů. Především místní politici často hovoří o neblahém dědictví kolonialismu (Tureček 1992). Evropané přerušili přirozený vývoj tohoto kontinentu na několik staletí, když odešli, zanechali po sobě takovou infrastrukturu, která jim ještě dlouho dobře sloužila na úkor nově vzniklých zemí. Zatímco moderní jednotná Evropa se utvářela po řadu staletí, a to často za použití násilí, Afrika takový vývoj s výjimkou násilí ani znát nemůže

Hlavními evropskými mocnostmi angažovanými v Africe byli Velká Británie, Belgie, Portugalsko, Francie, Španělsko a Itálie a Německo do konce 1. světové války. Každá země měla odlišnou koloniální politiku a správu, což se do značné míry podílelo na průběhu dekolonizace. Vůbec nejhorším příkladem evropské koloniální politiky je belgické Kongo, které bylo soukromým majetkem belgického krále. Belgické Kongo a portugalská Angola a Mosambik měli krvavý průběh dekolonizace. V Angole trvá válka od 60. let a stejně jako Kongo patří k nejkonfliktnějším oblastem Afriky.

2.1.Dekolonizace

Z iniciativy ghanského socialistického ministerského předsedy Kwame Nkrumaha, se již 15.-22. dubna 1958 sešla v Akkře konference představitelů samostatných afrických států (Ghany, Etiopie, Libérie, Súdánu, Libye, Maroka, SAR a Tuniska). V návaznosti na první konferenci byla svolána další na 8.-13. prosince 1958, jíž se zúčastnilo více než sto delegátů z 28 afrických zemí. Účastníci druhého afrického zasedání přijali řadu rezolucí upozorňujících na některé závažné problémy bezprostředně ovlivňujících národně osvobozenecká hnutí. Značný význam z hlediska utváření vztahů mezi pozdějšími mladými státy měla i Rezoluce o hranicích, demarkačních čarách a federacích. Byla v nich zakotvena zásada, že i když byly hranice jednotlivých kolonií stanoveny uměle, je možné je měnit jen v souladu se zájmy lidu, který v případných sporných oblastech žije. Tyto zásady byly rozpracovány a upřesněny na dalších zasedáních OAJ a jejích orgánů (Lacina 1987, s. 317 - 318). Mezníkem dekolonizace v Africe je Rok Afriky, tedy rok 1960, v němž dosáhlo nezávislosti 17 kolonií (Kamerun, Togo, Mali, Senegal, Madagaskar, Dahome, Niger, Horní Volta, Pobřeží slonoviny, Čad, Kongo, Gabun, Mauretánie, Středoafrická republika, britské a Italské Somálsko a Nigérie) a další bezprostředně poté (tabulka 1). V sedmnácti koloniích se však osvobozenecké hnutí nerozvíjelo se stejnou intenzitou. (Lacina 1987, s. 316 - 319).

V období dekolonizace na přelomu 50. a 60. let začaly do popředí vystupovat zájmy a aktivity OSN v oblasti udržování mezinárodního míru a bezpečnosti na africkém kontinentě (Vraný 2002, s. 12). A naopak, nově vznikající africké státy vytvořili s ostatními rozvojovými státy světa významnou většinu v členské základně OSN. Státy vznikali bez politické tradice, jediná správa do té doby byla infrastruktura evropských kolonizátorů, která neodpovídala demokracii, což vysvětluje časté autoritářské režimy. Politické elity nových afrických států provozovali politiku, na kterou byli zvyklí s koloniálních dob. Charakteristickým rysem v celých regionech se stalo stupňování napětí v poměrně krátkém období po vyhlášení nezávislosti. Problémem v mnoha zemích byla též politická a sociální zaostalost afrického venkova, který se na hnutí za dosažení samostatnosti podílel jen sporadicky. Za situace, kdy ve vesnicích žilo 90-95% všech Afričanů, venkov ovládaný náčelníky zůstával oporou konzervativních sil bránících uskutečňování jakýchkoli závažnějších změn(Lacina 1987, s. 429). Tato skutečnost přispívala k nestabilitě vnitropolitických vztahů a vytvářela půdu pro převzetí moci ozbrojenými složkami. K zásahům armád do politického života docházelo v subsaharské Africe poměrně často, příkladně v Kongu, Beninu, na Madagaskaru, v Etiopii, Ugandě, či Středoafrické republice. Vzhledem k všeobecnému odporu k armádě z dob koloniální nadvlády docházelo k profesionalizaci armády, která tak poskytovala záruku stabilního zaměstnání (Lacina 1987, s. 439) a armáda zároveň představovala stabilní a nejlépe organizovanou politickou sílu.

2.2. Organizace africké jednoty

Vznik a rozvoj dekolonizačních bojů se stal podnětem k založení mezinárodní celoafrické organizace a vedl ke vzniku Organizace africké jednoty, a to především z iniciativy ghanského prezidenta Kwame Nkrumaha. OAJ byla ustanovena na dvouetapové konferenci, která proběhla 15.-28. května 1963 v hlavním etiopském městě Addis Abeba na úrovni ministrů zahraničí. Chartu Organizace africké jednoty dne 25. května podepsaly představitelé Alžírska, Burundi, Čadu, Dahome, Egypta, Etiopie, Gabunu, Ghany, Guineje, Horní Volty, Kamerunu, Keni, Konga, Zairu, Libérie, Madagaskaru, Mali, Mauretánie, Nigeru, Nigérie, Pobřeží slonoviny, Rwandy, Senegalu, Sierry Leone, Somálska, Středoafrické republiky, Súdánu, Tanganiky, Tuniska a Ugandy. Za zakládající členy OAJ jsou dále považovány Maroko a Togo (Lacina 1987, s. 458). Orgány organizace sídlí v etiopském hlavním městě Addis Abeba.

K dosažení hlavních cílů deklarovaných v Chartě má sloužit důsledné respektování sedmi základních zásad: rovnost členských států, nevměšování do vnitřních záležitostí, nedotknutelnost hranic, respektování územní celistvosti, mírové urovnávání sporů, bezpodmínečné odsouzení politických vražd a jakékoli podvratné činnosti jednoho státu vůči druhému a oddanost ideji osvobození celé Afriky zahrnující v sobě i princip neúčasti ve vojenskopolitických seskupení (Lacina 1987, s. 458-459). Organizace africké jednoty je důležitým stabilizačním a pozdějším integračním prvkem afrického kontinentu, a to především snahou o mírové urovnání sporů.. Další důležitou činností byl boj proti rasismu nejen v Africe, ale na celém světě; OAJ sponzorovala boj proti Jihoafrickému apartheidu. OAJ spolupracuje při zajišťování bezpečnosti s OSN. Prosazováním cílů vytyčených OAJ v Radě bezpečnosti OSN byli pověřeni ministři zahraničí Libérie, Madagaskaru, Sierry Leone a Tuniska.

V roce 1994 vznikla Rada bezpečnosti při Organizaci africké jednoty, která má zamezovat vznikajícím konfliktům na africkém kontinentu v jejich samém počátku, a to hlavně diplomatickou cestou. Prvními členy tohoto afrického tělesa se staly Tunis, JAR, Pobřeží slonoviny, Mauritius, Zair, Benin, Tanzanie, Čad, Nigérie, Egypt a Etiopie (Smrčka 1994, s. 9)

2.3. Studená válka

Nově vznikající africké státy se zrodili do vrcholící studené války, do bipolárně rozděleného světa mezi SSSR a USA. Afrika se dlouhá léta těšila náklonnosti obou znepřátelených bloků, které ji zahrnovali finanční i vojenskou „pomocí.“ Africké vlády směřující ke kapitalismu byly podporovány Západem v čele s USA a socialistické vlády Sovětským svazem. Obě velmoci dodávaly do konfliktních míst zbraně na podporu guerillových válek, čímž tato ohniska konfliktů rozdmýchávali do větších rozměrů. Přes to, že se africké státy snažili zamezit rozšiřování politiky studené války na svém kontinentu, přijali mnohdy bipolární rivalitu mezi Západem a Východem s potěšením, protože zvyšovala jejich význam v mezinárodním kontextu a poskytovala větší možnosti získávání vnější pomoci z obou stran (Gedlu 1998, s. 63). Studená válka odešla a Afrika zůstala definitivně sama. Nicméně se objevili jiní štědří patroni (MMF, World Bank), kteří s vidinou zisku z afrického bohatství dále podporovali krvavé konflikty, v nichž umírali miliony afrických obyvatel.

V Angole přerostl národně osvobozenecký boj v socialisticky revoluční. Po získání nezávislosti na Portugalsku v roce 1975 byla ustavena marxistická vláda (MPLA) podporovaná nepřímo Sovětským svazem skrze Kubu. Jihoafrická republika naopak podporovala opozici (UNITA, FNLA) v partyzánském boji. Podobná válka zuřila v další portugalské kolonii, v Mosambiku. Angola i Mosambik byly pro Západ ztraceny na 16 let. Oba státy věřili, že ve sporu jde o globální zájmy, zatímco JAR prostě chtěla, aby se její sousedé vnitřně ničili. Když studená válka skončila a bylo přislíbeno odstranění apartheidu, uhasla i občanská válka v Angole (MF Dnes 1992, s. 9). V Mozambiku konflikt transformoval do občanské války o regiony bohaté na nerostné suroviny; viz. válečné konflikty – kap. 4.2.

3.Problém zvaný Afrika

Afrika je nekonfliktnějším a nejchudším kontinentem světa, je zmítána mnoholetými konflikty, masovým vyvražďováním a genocidním podtextem. Podle ročenky OSN ze 40 nejzaostalejších zemí světa se jich 32 nachází právě v Africe (Tureček 1992).

Častým problémem jsou etnické konflikty, podněcované starou kmenovou nenávistí, na jejímž základě se zde rodí nacionalismus využívaný zdejšími politickými elitami v boji o centrální moc. Významnou roli zde hraje nepřirozené uspořádání hranic tak, jak je rozparcelovali kolonisté. Značné rozdíly ekonomik jednotlivých regionů, pak způsobují migraci a prací, což opětovně vede k etnickým konfliktům. Dalším podstatným problémem je nedostatek potravin, kdy výroba potravin nemůže stíhat populační nárůst. Špatné životní podmínky vedou k rozšiřování nemocí na Západě dávno vymizelých. V poslední řadě pak Afriku zužují environmentální problémy, ať už jde o rozšiřování Sahary v důsledku globálního oteplování, nebo zaplavování kontinentu evropským smetím. Válkami vynucené potřeby rychlého zisku vedou k nešetrnému vytěžování přírodních zdrojů.

Lze jen těžko říci, co stojí za problémy tohoto starého kontinentu. Ugandský prezident Yoweri K. Museveni ve své knize What Is Africa’s Problem? říká; „Jedním z největších oslabujících faktorů v Africe je tribalismus (kmenové cítění) a jiné formy sektářství.“ Museveni předkládá k diskusi pět příčin způsobujících neštěstí na kontinentě (Adeymo 2001, s. 34):

• špatná politika a politici
• obtížná komunikace
• zlehčování podmínek vedoucích k nečinnosti
• nedostatek dravosti v obchodu
• zahraniční nadřazenost, zvláště v ekonomice

Profesor University v Nairobi Dr. Stephen Kinoti v jiném příspěvku určuje příčin devět (Adeymo 2001, s. 34-35):

• nekompetentní vláda
• nespravedlivý mezinárodní ekonomický systém
• zničující aspekty africké kultury jako je bezohlednost
• sporý management
• nedostatek literatury a nízké vzdělávací standarty
• nemorální praktiky včetně tribalismu, korupce, nepoctivosti a lenosti
• >vědecká a technologická zaostalost
• nadměrný populační růst
• environmentální krize způsobené člověkem

3.1. Zdraví

Africký kontinent se potýká s negramotností, chudobou, rozsáhlými hladomory, hromadnými úprky obyvatel, brutálním porušováním lidských práv, nízkou životní úrovní, nízkým průměrným věkem, a také řadou nemocí a epidemií, přímo či nepřímo z těmito problémy souvisejícími. Nepříznivé přírodní podmínky v kombinaci s necitlivou zahraniční politickou, která zde rozvrátila tradiční zemědělství, mají za následek rozsáhlé hladomory, negramotnost a populační exploze je pak příčinou rozšiřování řady infekčních nemocí a především HIV/AIDS. V Subsaharské Africe je také vysoká novorozenecká úmrtnost, to s mnoha dalšími faktory ovlivňuje nízkou průměrnou délku života. Kritická socioekonomická situace na kontinentu staví Afriku do předního zájmu OSN. Na africký kontinent proudí značná část světové humanitární i finanční pomoci.

Jednou z největších hrozeb kontinentu je pandemie HIV/AIDS. V roce 2001 zemřely na světě tři miliony lidí na AIDS. Subsaharská Afrika je v tomto ohledu daleko nejpostiženější oblastí. Žije zde přes 40 milionů nakažených lidí, což jsou více než 2/3 z celosvětového počtu nemocných AIDS. HIV/AIDS je v subsaharské Africe nejčastější příčinou úmrtí. I přes tato alarmující čísla se pro zlepšení situace dělá zoufale málo (Novák 2003). V Jihoafrické republice je situace vůbec nejvážnější, šance na onemocnění HIV/AIDS je zde ve věku 15 let padesátiprocentní. Na vině je tomu především pověra, že AIDS jde vyléčit pohlavním stykem s pannou. V sousední Botswaně je šance na onemocnění dokonce přes 60%. Na pořadu je teď především ochrana dětí, ale oblast by se mohla dostat do krize po vymření celé jedné generace.

Důvodem takového rozšíření nemoci je v Africe hned několik; je to především všeobecná neinformovanost obyvatel, ale také cena léků proti AIDS, které by výrazně zmírnili úmrtnost na tuto chorobu. Koncesi na prodej léků v afrických zemích mají monopolní firmy, takže jsou ceny léků nepřiměřeně vysoké a při současné africké chudobě si nikdo léky dovolit nemůže. Neinformovanost je způsobena nedostatečnými kampaněmi vlád v afrických státech, k tomu nepřispívá ani církev, ta sice nabádá věřící, aby měli pohlavní styk až po uzavření manželství a varují před cizoložstvím, ale osvětu ohledně kondomů z pochopitelných důvodů neposkytují. K šíření pandemie nesporně připívají i africké kulturní zvyklosti, kdy je běžně tolerována nevěra a ženy zde prakticky nemají žádná práva, nebo kdy jsou třeba do sexuálního života zaučovány všechny dívky kmene jedním iniciátorem. V takovém případě může jeden muž nakazit celou jednu generaci. Stejně tak je důvodem řada pověr o nemoci samotné, ať už jde o pohlavní styk s pannou, který údajně léčí tuto nemoc, nebo pověra, že nemocí se člověk nakazí, až když mu jí lékař diagnostikuje. V takovém případě to má za následek, že lidé o své nemoci neví prakticky až do své smrti, takže umírají na „běžné nemoci“.

Onemocnění virem HIV/AIDS se stalo onemocněním, které zasáhlo globálně celý svět, ale Afrika zůstává nepostiženější oblastí. V rámci boje OSN proti HIV/AIDS byl ustanoven orgán UNAIDS, který se snaží omezit šíření viru. Epidemie se nadále v Africe rychle šíří a místní vlády nejsou schopny úspěšnějšího řešení problému, proto jsou zde důležité celoplošné projekty prevence HIV/AIDS, vycházející z iniciativ humanitárních organizací.

3.2. Etnické pozadí konfliktů

Hranice afrických státu jsou, jak již bylo řečeno, bez ohledu na jazykovou, etnickou (kmenovou či národností) a ekonomickou homogenitu obyvatelstva, jakožto i bez ohledu na přírodní hranice tvořené řekami, horami aj. Etnická nesnášenlivost se pak stala klíčem většiny závažných sporů v Africe. Mnohá africká etnika se tak ocitla rozděleny do umělých státních celků. Takovýto osud postihl především Somálce, Lundy, Joruby, Ewy a příslušníky dalších velkých komunit. Po dosažení samostatnosti se začaly mimo jiné prosazovat jejich přirozené snahy o sjednocení, které působily a dosud působí dezintegračně (Lacina 1987, s. 427). Nicméně rozdělení současných afrických států podle etnických a národnostních principů je prakticky neproveditelné. Zřejmou roli zde hraje množství národů na africkém kontinentu. Pokud by se Afrika rozdělila podle etnických, jazykových nebo náboženských kritérií, existovalo by ne padesát, ale několik set států (Gedlu 1998, s. 63).

Kmeny, jako čistě antropologický termín, dnes již v Africe nenajdeme. Jako kmeny byly označováni kolonizátory Evropského původu všichni obyvatelé afrického kontinentu, ať už se jednalo o mnohamiliónové národy s tisíciletou tradicí státnosti, nebo o malé skupiny na úrovni doby kamenné. Bouřlivý vývoj afrických společností v našem století výrazně přispěl k rozbití mnoha příbuzenských a lokálních vazeb – lidé odcházejí za prací do vzdálených i blízkých měst, a dokonce i do jiných afrických států nebo do Evropy. Společenské skupiny můžeme jednoznačně pojmenovat jako národy, národnosti, nebo národnostní menšiny (Kandert 1992).

Národnostní či etnický princip ovšem v Africe hraje významnou roli. Na etnickém principu jsou zakládány politické strany a hnutí, přičemž předsedy a mluvčími takovýchto stran se stávají automaticky etničtí hodnostáři, tj. místní vládcové a náčelníci. Vojenské převraty jsou někdy též připravovány a uskutečňovány podle etnického klíče. Důstojníka, vůdce a strůjce převratu podporují zpravidla vždy jen jeho soukmenovci. Příslušníky vlastního etnika se pak také pochopitelně obklopuje po převzetí moci a dosazuje je do státních funkcí (Kandert 1992). To zase vyvolává nesouhlas jiného etnika žijícího na daném území a posléze takto koncipovaný převrat vede k etnickému střetu, jak ukazují dějiny, kolikrát velmi zničujícímu.

Kombinace etnických rozporů s rozdílnými ideologickými názory pak mnohde způsobuje výbušnou situaci. Podobnou kombinaci můžeme najít např. v pozadí ideologického sporu hnutí ANC (marxisté) a Inkatha (pravicoví tradicionalisté) v Jihoafrické republice. Důležitá je zde ovšem i etnická příslušnost stoupenců obou hnutí: Xhosové a Tembové podporují ANC, zatímco Inkatha je tvořena příslušníky zulského národa (Kandert 1992). Jiným příkladem etnického konfliktu je Rwanda v roce 1994. V oblasti Rwandy-Burundi byly konflikty mezi Hutuyi a Tutsii časté již od získání nezávislosti, nicméně v předkoloniální době spolu žili tyto dva národy v relativním míru. Rasová nenávist byla podněcována především německými a posléze i belgickými kolonizátory, a později místními politickými elitami.

4. Konflikty

Napětí a konflikty se projevují v mnoha částech afrického kontinentu v podobě různých nepokojů, ozbrojených povstání, vojenských vzpour, převratů a vražedných útoků na politické oponenty. Tyto konflikty vznikají z rozličných příčin, ať už jde o zábor území bohaté na nerostné bohatství, nebo boj o politickou moc mezi etnickými skupinami. Nedávné konflikty v Africe jsou ukázkou smrtící kombinace vnitřního konfliktu a ilegálního vývozu nerostných surovin – především diamantů, kterým jsou financovány nákupy zbraní (OSN 2002, s. 66). Konflikty v Africe jsou charakteristické svým silným humanitárním dopadem, mnoha oběťmi, brutalitou a dlouhou dobou trvání.
tabulka 2: Současné konflikty v Africe (2001)

Země	Počátek konfliktu	Klasifikace
Angola	1960	Válka
Burundi	1993	Válka
Pobřeží Slonoviny	2002	Válka
Kongo-Brazzaville	2002	Ozbrojený konflikt
Kongo-Kinshasa (Kivu)	1997	Ozbrojený konflikt
Madagaskar	2002	Ozbrojený konflikt
Libérie	2000	Válka
Nigérie (Scharia-Unruhen)	2001	Ozbrojený konflikt
Nigérie (Tiv/Jukun)	2001	Ozbrojený konflikt
Rwanda	1990	Válka
Senegal (Casamance)	1990	Válka
Sierra Leone	1993	Válka
Somálsko	1988	Válka
Súdán	1983	Válka
Čad	1966	Ozbrojený konflikt
Uganda	1995	Válka
Středoafrická republika	2002	Ozbrojený konflikt

Během posledních let se v subsaharském regionu vyprofilovalo několik konfliktů – viz. tabulka 2 (www.amo.cz), z nichž jsou patrné hned dvě konfliktní zóny, které na sebe vážou několik konfliktů zároveň. Jedním z nich je boj o moc v Demokratické republice Kongo (válka „Velkých jezer“), který přerostl v kontinentální ozbrojený střet – tzv. „africká světová válka“. Přes válečný status quo, tj. trvající rozdělení země na území kontrolovaná vládou a území ovládaná povstalci, bylo v Kongu od února 2001 dodržováno příměří. Z válek v sousedních státech skončila v červnu 2002 sedmatřicetiletá válka v Angole. Válka v Ugandě sice pokračuje, neboť povstaleckým jednotkám se daří vydržovat základny v sousedním Kongu, avšak konflikt na severu země, kde operuje jednotka jiná, je prozatím utlumen. V Burundi zůstal v tomto roce válečný stav nezměněný. Dokonce v samotném Kongu byl vedle „velké“ války veden i konflikt „menší“, o to více však krvavější, ozbrojený konflikt na východě země, který – přes klid zbraní – vedly místní ozbrojené skupinky povstalců. Jaký následek pak bude mít stažení rwandských jednotek z regionu Kivu se v tuto chvíli nedá předvídat. Počet obětí války za poslední 4 roky v této oblasti se odhaduje na 2,5 milionu (www.amo.cz).

Druhá konfliktní zóna v Africe zahrnovala Guineu, Sierru Leone a Libérii. V Guineji skončila válka v roce 2001, v Sierra Leone začátkem roku 2002. Pouze v Libérii občanská válka pokračuje. Boje se nevyhnuly ani dalšímu ze států této oblasti, Cot? ďIvoire (www.amo.cz).

Tyto konflikty většinou reflektují probouzející se národní identitu, která se uplatňuje jako nástroj při soupeření o vzácné zdroje uprostřed chronického nedostatku. Jejich rámec tvoří všeobecně klesající důvěra ve stát a jeho schopnost konsensuální integrace společnosti. Jejich neméně důležitým aspektem je, že probíhají uprostřed nebývalého množství mezinárodních aktivit, jejichž širší rámec tvoří rozpad bipolarity (Gedlu 2002, s. 36).

Přesná klasifikace pozadí mezinárodních konfliktů na africkém kontinentě není jednoduchá vzhledem k nestálosti regionu. Mesfin Gedlu (1998) je rozděluje do čtyř skupin:

• Konflikty uvnitř jednotlivých zemí.
• Konflikty mezi africkými státy.
• Konflikty mezi zájmy světových velmocí v Africe (odehrávající se prostřednictvím jejich afrických klientských režimů).
• Konflikty mezi africkými státy a velmocemi (vnějšími silami).

4.1. Konflikty 1945-2000

V Africe bylo v letech 1945 – 2000 vedeno více jak 50 válečných konfliktů, z toho jenom čtyři před rokem 1960. Válečné konflikty v Africe znázorňuje mapka 1. Jestliže války vedené v letech 1945-1960 byly pouze čtyři, pak je jasné, že většina afrických konfliktů souvisí s dekolonizací. Nemalou roli zde hrají etnické rozpory a rozpory o hranice nově vzniklých států, jelikož do té doby byly brány v potaz pouze koloniální nároky na rozdělení hranic. V této době došlo k výrazné změně, Afrika se po roce 1960 stala po Asii kontinentem, kde je vedeno nejvíce válek a ozbrojených konfliktů. V Africe je na rozdíl od ostatních kontinentů vedeno nejméně mezistátních válek, většina z nich je vnitrostátní povahy. Podle institutu pro výzkum válek (AKUF) bylo v Africe 20% válečných konfliktů vedeno za odtržení nebo autonomii území, což představuje malý počet. Oproti tomu až 40% konfliktů bylo protirežimní povahy, které měli za cíl svrhnout stávající vládu (www.sozialwiss.uni-hamburg.de). Toto číslo je šokující. Ostatní konflikty představují války vedené z všeobecných důvodů.

Dlouhotrvající konflikty probíhaly zejména v Etiopii (válka za nezávislost Eritrei), v Angole, Mozambiku, Namibii, jižním Súdánu a v Čadu. Válka v Angola zásadně změnila pohled na interpretaci pozadí konfliktu, začala v roce 1961 jako dekolonizační válka za nezávislost, v sedmdesátých letech pak měla povahu boje mezi Západem a Východním blokem a konečně v 60. letech se stala bojem o regiony bohaté na nerostné suroviny, přičemž zůstali aktéři stejní (www.sozialwiss.uni-hamburg.de).

4.1.1. Západní Afrika

V západní Africe, na rozdíl od ostatních afrických regionů, proběhlo do druhé poloviny 80. let relativně málo válek. Do této doby se zde odehrály jen dva významnější konflikty: válka za nezávislost malé portugalské kolonie Guinea-Bissau (1963-1974) a válka o Biafru (1967-1970) v Nigérii. Zde došlo k pokusu o odtržení regionu Biafra od nigerijské federace. Tento region je bohatý na ropu, takže vypukla občanská válka. Biafra byla uznána řadou afrických států a podporována Francií, přesto však neměla dlouhé trvání. Centrální nigerijská vláda proti Biafře vedla brutální válku genocidního charakteru s mnoha obětmi, Biafra byla dobita a opět připojena k a nigerijské federaci.

Neméně důležité se staly do dnes trvající války v Senegalu za samostatnost Casamance, stejně jako v devadesátých letech přetrvávající povstání Touaregů v Nigeru a Mali. Zde se jedná o nezanedbatelné etnikum rozdělené do více státních celků.

Nevýznamnější válka poslední doby vypukla bezesporu v Libérii 1989-1996, což mělo za následek válku v Sierra Leone, která stále trvá. Pozadí konfliktu, který si vyžádal více jak 150 000 obětí, tvoří politováníhodný ekonomický propad ve spojení s obzvláště represivní vládou Libérie. Na pozadí války v Sierra Leone naopak stojí zájem o diamantová ložiska. Vzbouřenci vystoupili roku 1991 s obviněním vlády ze zkorumpovanosti, jejich postup byl nicméně neobyčejně brutální a měl za následek smrt více jak 50 000 lidí a celkovou devastaci země. Na obou stranách bojovali nezletilí a obě strany konfliktu byly financovány diamantovým bohatstvím, které tak ani nyní nepomůže jednu z nejchudších zemí světa postavit na nohy. Tyto války jsou významné nejen díky intenzitě, s jakou jsou vedeny, ale také díky reakcím regionálních státních společenství Západní Afriky, která prvně zajistili vlastní regionální zásahovou skupinu pro intervenci napřed do Libérie a později také do Sierry Leone (www.sozialwiss.uni-hamburg.de).

4.1.2. Centrální Afrika

Regionu centrální Afrika je s nepravidelnými odstupy věnována velká pozornost veřejnosti, jedná se o jednu afrických zón s největšími a nejčastějšími střety a zároveň také nejbrutálnějšími a nejmasovějšími . Formálně nejdéle trvala válka v Čadu (1966-1996). Tento konflikt je také spojen s velkým počtem měnících se aktérů a s častými lybijskými a francouzskými intervencemi různé intenzity.

Velmi konfliktní zemí regionu je především Kongo (Kinshasa), dnešní Zaire. Po získání nezávislosti na Belgii, zde bylo vedeno mnoho válek mezi rozličnými aktéry s různými cíli. Na pozadí zdejšího, dlouhé léta přetrvávajícího konfliktu se podepsaly především boje o získání centrální moci s nádechem studené války a také boje o region bohatý na nerostné suroviny – Katanga.

Další dva významné válečné regiony centrální Afriky tvoří Rwanda a Burundi, tzv. oblast Velkých jezer. Po odchodu belgické koloniální správy, která hnala obě etnika obývající toto území (Hutui a Tutsii) proti sobě, se zde objevil spor s rasisticky motivovaným podtextem. Díky tomu vzniká situace, která vede ke stále násilnějším válkám; ve Rwandě (1963-1966), v Burundi (1972-1973), od roku 1990 ve Rwandě a od roku 1993 v Burundi a v letech 1996-1997 ve spojení s válečným děním v Zaire (www.sozialwiss.uni-hamburg.de).

Uganda sice vedla v 70. letech dvě až komické války proti Tanzanii v souvislosti s režimem Idi Amin Dady, ale nejvýznamnější zmínkou na tomto místě jsou obě občanské války (1981-1992), které byly obnoveny od roku 1995. Válka se od roku 1981 dělí na dvě fáze: prvně se do roku 1986 povedlo povstalcům porazit stávající vládu, následně naráží nový režim na odpor stoupenců více předešlých vlád. Ukončení války v roce 1992 bylo jen dobu neurčitou, takže se od roku 1995 objevují nové nepokoje.

4.1.3. Východní Afrika

Východní Afrika tvoří na kontinentu oblast s velmi častými válkami, které byly vedeny v posledních 40 letech v několika centrech. K nejničivější válce v této oblasti patří válka za autonomii jižní části Súdánu. Koloniální politika se kladla za cíl oddělit vývoj muslimsko-arabského severu a černého jihu, to se však změnilo po nabytí nezávislosti. V letech 1955-1972 byla vedena válka za autonomii jižní části země, která byla po skončení války jihu přiznána, avšak nikoli v praxi. V roce 1983 byla na jihu objevena ropa a následně zrušena autonomie (www.sozialwiss.uni-hamburg.de). Zdánlivě náboženský konflikt vyeskaloval znovu k válce, která trvá do dnes. Arabsko-muslimský sever je podporován islamistickými státy, zatímco křesťansko-animistický jih se těší podpoře USA. Na obou stranách konfliktu je uplatňováno masové zabíjení civilistů a hrubé porušování lidských práv.

Etiopii postihla řada válek za autonomii. Nejdéle trvající válkou byla válka za samostatnost někdejší italské kolonie Eritreji (1962-1991), která byla v roce 1950 mandátem OSN podřízena Etiopii a měla status autonomie. Tento status ale nebyl centrální vládou respektován, takže zde roku 1962 vzniklo ozbrojené povstání, které se rozšířilo i do ostatních oblastí Etiopie. Povstání eskalovalo do ozbrojeného konfliktu až v 70. letech. Výsledkem tohoto konfliktu získala Eritrea v roce 1991 nezávislost na Etiopii.

Konflikty, kterých se účastnilo Somálsko, byly vyvolány v souvislosti se somálsky mluvícím obyvatelstvem žijícím na území Keni a především Etiopie. Somálsko podporovalo ozbrojené povstání v Etiopii (1963-1964 a 1975-1984 – tzv. ogadské povstání) přímou vojenskou pomocí a nepřímo také hnutí rebelů v Keni (1963-1967). Zejména při druhém povstání v Ogadě došlo k přímé konfrontaci mezi Somálskem a Etiopií, což mělo souvislost s bipolárním konfliktem, který pak stál i na pozadí občanské války v Somálsku. Ta měla za následek rozpuštění vlády v roce 1988 a následnému rozkladu somálského státu v roce 1991.

4.1.4. Jižní Afrika

Od začátku 60. let tvořil region jižní Afriky téměř 30 let hlavní dějiště válek na světě. Toto období můžeme rozdělit na dvě periody; do druhé poloviny 70. let stály v popředí boje proti portugalské kolonizaci a proti vládě potomků evropských osídlenců. V roce 1976 pak zasáhlo válečné dění i Jihoafrickou republiku a na pozadí válečného dění se objevil bipolární konflikt. S pádem apartheidu pak byly tyto dlouhotrvající války, s výjimkou rozepří v Angole, v první polovině 90. let ukončeny.

V Angole byla různými povstaleckými skupinami vedena od roku 1961 dekolonizační válka proti portugalskému klero-fašistickému režimu. V průběhu bojů se prosadila kubánskými a sovětskými jednotkami podporovaná strana MPLA, která pak po dosažení nezávislosti v roce 1975 převzala politickou moc. Do začátku 90. let se však opoziční strana UNITA těšila vojenské podpoře USA a JAR a občanská válka o politickou moc tak dostala charakter bipolárního konfliktu. Po pádu apartheidu a odchodu kubánských jednotek se zdálo, že by občanská válka mohla s přispěním mírových operací OSN skončit, smír se však nepovedl a boje v Angole tak nadále přetrvávají.

Válečné dění v Mozambiku se v mnohém podobá Angole. I zde začala válka za nezávislost v 60. letech (1964) a také zde válka neskončila po dosažení nezávislosti v roce 1975. Situace se zde však uklidnila po vojenském zásahu Jihoafrické republiky a Mozambik nebyl tolik vtažen do bipolárního konfliktu. Pád režimu apartheidu v JAR vedl i k ukončení bojů v Mozambiku.

V Rhodesii, kde vyhlásila bělošská menšina jednostrannou deklaraci o nezávislosti roce 1965, válčili v letech 1966-1979 ozbrojených skupiny proti menšinové bílé vládě. Válka byla ukončena pádem režimu bílé menšiny a následným rozdělením moci mezi vítězné skupiny povstalců, rozpory v nové vládě však vedly v letech 1983-1988 k vypuknutí nové občanské války. Se změnou vlády došlo v roce 1980 také k přejmenování země na Zimbabwe a konečnému uznání nezávislosti Velkou Británií.

Válka v Namibii byla vyvolána z podobných důvodů. Tato bývalá německá kolonie byla v roce 1920 svěřena do mandátní správy Jihoafrické republiky. Když však JAR začala v roce 1966 rozšiřovat pravidla apartheidu i na Namibii a zdráhala se předat mandátní správu Spojeným národům, vypukla válka za nezávislost Namibie. S pádem apartheidu skončila válka v roce 1988 a Namibie získala roku 1990 nezávislost.

Poslední ze série válek v Jižní Africe vypukla v roce 1976 válka proti apartheidu v Jihoafrické republice. Narůstající mezinárodní tlak v 80. letech a velká podpora ozbrojeného konfliktu černým obyvatelstvem v JAR vedlo bílou menšinu k přesvědčení, že nemůžou válku vyhrát. To vedlo k ukončení války v roce 1994 (www.sozialwiss.uni-hamburg.de).

4.2. Prevence konfliktů

Minulé století nám ukázalo hrůzy hladomorů, epidemií a válek a zdá se, že tyto hrůzy upadly v zapomnění. Na africkém kontinentu však brutální války a genocidy vyhnaly miliony běženců, kteří nemají kam jít, strádají hlady a nemocemi. Opustili své domovy, aby hledali lepší život, protože v jejich zemi nebyly dodržovány lidská práva, žili pod námi představitelnou životní úrovní, byli pronásledováni ozbrojenými silami ať už pro svoji etnickou příslušnost, či z jiných důvodů. Pro nás nepředstavitelné věci jsou na prahu 21. století v Africe stále na denním pořádku a je důležité jim předcházet.

Podle principu prevence je odhalení napětí a brzká intervence v mezinárodních vztazích hodnocena jako selhání diplomatického jednání a řízení (Ntahoturi 2001, s.70). Mír je pro prevenci konfliktů důležitý, proto by intervenci měla předcházet mírová jednání. Intervence je násilí, které evokuje další masové násilí. Prevence konfliktu pak nepostihuje jen příčiny napětí, ale v podstatě upravuje vztahy a uklidňuje problémy ve společnosti (Ntahoturi 2001, s. 70). V podstatě by intervence měla být zahájena až když je konflikt takřka „na spadnutí“. Modelově se tak nestalo např. ve Rwandě 1994, kdy mezinárodní společenství vyčkávalo s intervencí i dlouho po vypuknutí konfliktu, což vedlo až k současné krizi v okolí Velkých jezer.

Hlavní strategií, která má zamezit přerůstání sporů v konflikty a opětnému výskytu konfliktů je preventivní diplomacie, preventivní nasazení a preventivní odzbrojení (OSN 2002, s. 63):

• Preventivní diplomacie označuje kroky, které zamezují vzniku sporů, řeší je dříve, než dojde k jejich eskalaci, a omezuje jejich rozsah poté, co již vypukly. Preventivní diplomacie může být podepřena preventivním nasazením a preventivním odzbrojením.
• Preventivní nasazení znamená rozmístění příslušníků mírových sil v terénu za účelem zamezení pravděpodobnému vypuknutí konfliktu. Příkladem této strategie je například Středoafrická republika.
• Preventivní odzbrojení má za cíl omezit počet lehkých zbraní v regionech náchylných ke konfliktům. Např. v Mozambiku bylo odzbrojení znepřátelených sil a odevzdání a zničení jejich zbraní součástí ucelených mírových dohod.

5. Mírové úsilí OSN

Afrika představuje pro OSN oblast předního zájmu – viz. box 1. Spojené národy hrají na Africkém kontinentu klíčovou roli v měnícím se světě poslední doby. Důkazem toho je stále rostoucí počet mírových a zprostředkovatelských operací OSN, které se neomezují na zajišťování míru (peacekeeping, peace-enfocement), ale ve stále větší míře se podílejí na vytváření takových podmínek, jež by umožnily sociální, ekonomickou a politickou obrodu válkou traumatizovaných společností (peacebulding) (Gedlu 2002). Jak je patrné z tabulky 3, nejvíce mírových operací OSN na africkém kontinentě probíhalo právě v 90. letech, přičemž se jednalo o konflikty, které vzplanuly rychle a nečekaně a často měly humanitárně děsivý průběh. Takové konflikty vyžadovali v časovém tlaku téměř okamžitou reakci, což si vyžádalo jen krátkodobá řešení na úkor dlouhodobé regionální stability.

Afrika je představuje oblast předního zájmu OSN ale i v jiných oblastech a to především socioekonomických. V roce 1991 přijalo valné shromáždění OSN nový program rozvoje pro devadesátá léta a za účelem urychlení rozvoje na kontinentu Celo-systémovou iniciativu OSN pro Afriku (UNSIA), jejímž smyslem je usměrňovat a maximalizovat dopad podpory OSN, včetně podpory UNDP (Rozvojový program), UNICEF a finančních institucí (OSN 2002, s. 117).

5.1. Obnova, udržování a budování míru

Náplň OSN je pověřena obnovou, udržováním a budováním míru v oblastech postižených konflikty. Obnova míru znamená přimět diplomatickou cestou znesvářené strany k jednání o ukončení konfliktu, přičemž nejdůležitější osobou při vyjednávání je nestranný generální tajemník OSN. Ten může při jednání využívat jak svého osobního vlivu a uplatňovat preventivní diplomacii. Podle charty OSN je oprávněn předložit Radě bezpečnosti jakoukoli záležitost, kterou považuje za ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti. Mnohostrannost mírotvorné angažovanost generálního tajemníka ilustrují případy z Namibie, Mozambiku nebo Angoly (OSN, s. 65).

K prosazování a udržování míru v konfliktních oblastech používá OSN mírové mise, jichž se účastní vojáci i civilisté. K dosažení svých cílů OSN spolupracuje s regionálními organizacemi; v Libérii a Sierra Leone je to Ekonomické společenství západoafrických států a v Západní Sahaře, oblasti Velkých jezer, Sierra Leone, Etiopii, a Eritreji s Organizací africké jednoty (OSN, s. 69). V krajních případech může OSN přikročit k donucovacím opatřením jako jsou hospodářské sankce nebo schvalováním vojenskému zákroku. V posledním desetiletí byly sankce v Africe uplatněny proti Libyi, Libérii, Rwandě, Somálsku, silám UNITA v Angole, Súdánu, Sierra Leone, Etiopii a Eritreji (OSN, s. 70). Hospodářské sankce však mají neblahý dopad na nejzranitelnější vrstvy obyvatelstva jako jsou ženy a děti. Selže-li mírové úsilí, může Rada bezpečnosti schválením vojenského zákroku povolit koalicím členských států použít všechny dostupné prostředky k obnovení míru (Somálsko 1992, Rwanda 1994). Budování míru je prevencí proti opětovnému vypuknutí konfliktu. Prostředky k budování míru jsou především dočasná správa OSN, dohled nad průběhem voleb a podpora místního rozvoje.

5.2. Mírové mise OSN

Mírové operace OSN představují zásadní prostředek pro zajišťování světového míru a bezpečnosti. OSN je vhodné pro mírové operace po celém světě díky své nestrannosti, protože dokáží vnímat regionální problémy s globálním nadhledem. Regionální konflikty mají v dnešním světě často mezinárodní dopad v souvislosti s pašováním zbraní, terorismem, přílivem uprchlíků a nešetrné těžbě surovin a jejich ilegálního vývozu. V posledním desetiletí vzrostl počet mírových misí na africkém kontinentě, jejich přehled je uveden v tabulce 3.

Mírové mise OSN byly vyslány do řady afrických států, v posledních letech zmítanými občanskými válkami. Jedná se především o Sierru Leone, Guineu-Bissau, Eritreu a Etiopii, Kongo, Zaire, Rwandu a Burundi, Středoafrickou republiku, Angolu a Mosambik.

6. Závěr

Africký kontinent ještě musí na své vývojové cestě projít mnoha změnami, z nichž ne všechny budou právě ty klidné a bezkonfliktní. Evropa se ke svému dnešnímu obrazu vyvíjela po tisíce let a zocelovala se mnoha válkami, a právě tolik by v dnešním uspěchaném světě potřebovala i Afrika. Uvidíme jak se bude vyvíjet bezpečnostní situace na kontinentu, jakým směrem se africké státy vydají a jestli budou následovat evropskou integraci. Afrika je velmi důležitá z globálního hlediska a proto si zaslouží mimořádnou pozornost. Téma bezpečnosti subsaharské Afriky je velmi obsáhlé a mělo by být objektem dalšího studia.

Literatura:

• Adeymo, Tokunboh: Africa's Enigma. In: Belshaw, D., Calderisi, R., Sugden, Ch., (ed.) (2001): Faith and Development - Partnership between the World Bank and the Churches of Africa, Regnum Books Int., Oxford
• Devarajan, Sh., Dollar, D. R., Holmgrren, T. (2001): Aid and Reform in Africa, The World Bank, Washington, D.C.
• Gedlu, Mesfin (1998): Subsaharská Afrika, Ústav mezinárodních vztahů.
• Gedlu, Mesfin: Prevence a řešení konfliktů a OSN: africké zkušenenosti. In: Mezinárodní politika, 26, č. 4, 2002, s. 36-38
• Jelínek, P.: Africká unie - integrace reálná nebo deklarativní? In: Mezinárodní vztahy, 38, č. 1, 2003, s. 52-67
• Kandert, Josef: Etnický klíč v problému zvaném Afrika. In: Mladá fronta Dnes, 3, č. 266 (12.11.1992), s. 9
• Konec války v Angole měl mít jiný průběh, než jaký měl In: Mladá fronta Dnes, 3, č. 266 (12.11.1992), s. 9
• Lacina, Karel, a kol. (1987): Nejnovější dějiny Afriky, Rudé právo, Praha
• Ntahoturi, Bernard: Conflict prevention and Post-Conflikt Reconstruction. In: Belshaw, D., Calderisi, R., Sugden, Ch., (ed.) (2001): Faith and Development - Partnership between the World Bank and the Churches of Africa, Regnum Books Int., Oxford
• OSN (2002): Fakta a čísla OSN, Informační centrum OSN, Praha
• Slačálek, Ondřej: Subsaharská Afrika: Znásilňovaný a zapomínaný kontinent. In: A-contra, č. 2, 2003, s. 11-16
• Smrčka, Karel: Africká Rada bezpečnosti má odstranit budoucí rozpory. In: Mladá fronta Dnes, 5, č. 156 (4.07.1994), s.9
• Szántó, Jakub: Převratový virus a čokoláda. In: Reflex, č. 09, 2003, s. 14
• Thompson, Leonard (1995): A History of South Africa, Yale University Press, New Haven and London
• Tureček, Tomáš: Afrika - "třetí svět třetího světa." In: Mladá fronta Dnes, 3, č. 266 (12.11.1992), s. 9
• Tureček, Tomáš: Afrika může pod tíhou svých nemocí skončit na okraji zájmu světa. In: Mladá fronta Dnes, 6, č. 139 (15.06.1995), s.10
• Vraný, Jan: OSN a konflikty v rozvojovém světě se zaměřením na Afriku. In: Mezinárodní politika, 26, č. 9, 2002, s. 12-15
• AKUF:http://www.sozialwiss.uni-hamburg.de/ publish/Ipw/Akuf/kriege_afrika.htm, 5.10.2003
• AKUF: Kriege und bewaffnete Konflikte in Afrika seit 1945; http://www.sozialwiss.uni-hamburg.de/ publish/Ipw/Akuf/archiv_afrika.htm, 5.10.2003
• Války a ozbrojené konflikty v roce 2002; www.amo.cz/download/ Valky_a_ozbrojene_konflikty_v_roce_2002.doc, 1.11.2003
• http://www.clovekvtisni.cz/humanitarni_pomoc/af_etiopie.htm, 9.11.2003
• Novák, Matěj: AIDS v Africe. In: http://www.ikoktejl.cz/magaziny/ koktejl/MKclovtis/clovtis0204.html, 9.11.2003